Svatba

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. […] Podstatnými vlastnostmi manželství je jednota a nerozlučitelnost, které nabývají v křesťanském manželství zvláštní pevnosti z důvodu svátosti.“ (Kodex kanonického práva, kán. 1055, §1, kán. 1056)

 

Slavení římskokatolického církevního svatebního obřadu logicky předpokládá účast na víře Církve. Při svatbě snoubenci několikrát slibují „před Církví a před Bohem“, což předpokládá život v Církvi a víru v Boha. Přičemž Boha zde nelze chápat jen jakousi neosobní energii či „cosi nad námi“, nýbrž na základě křesťanské zvěsti. Proto nemá smysl žádat o pouhý obřad sňatku v kostele (např. proto, že je to v kostele „pěknější“, nebo proto, že do kostela sice nechodíme, ale jeden ze snoubenců byl jako malé dítě pokřtěn).

Základním předpokladem pro svatbu v kostele je žitá a konkrétně uskutečňovaná katolická víra snoubenců vyrůstající ze svátostí křtu. Je potřeba zmínit, že křest je „pouze“ jednou ze tří svátostí uvádějících do křesťanského života. Je těžko budovat křesťanské manželství, pokud člověk do křesťanského života není uveden či křesťanský život opustil… K životu ze křtu patří biřmování jakožto svátost křesťanské dospělosti, pravidelné přijímání svátosti smíření a Eucharistie. Samozřejmě také pravidelná osobní modlitba a minimálně v neděli a zasvěcené svátky účast na mši svaté. Předpokládá se základní znalost křesťanské víry. Jako by bylo nezodpovědné, kdyby člověk vstupoval do manželství s někým, koho nezná, tak by bylo zvláštní, kdyby snoubenci chtěli vstoupit do manželství s Bohem, aniž by věděli, co od nich vyžaduje a za co se před Ním jednou budou zodpovídat. V této oblasti je moc potřeba pravdivost a upřímnost, aby to, co v kostele při svatbě zazní, bylo skutečným vyjádřením smýšlení snoubenců. Pokud by se mělo jednat o pouhé vnější divadlo (lidi včetně faráře lze oklamat, Boha nikoliv), lze jen doporučit pravdivý civilní obřad. Pokud však snoubenci ve svém životě reálně a konkrétně počítají s Bohem, přirozeným důsledkem bude pozvat Boha i do svého vzájemného vztahu a uzavřít církevní sňatek.

V odůvodněných případech je možné požádat biskupa o povolení sňatku pro snoubence, z nichž jeden je katolík a druhý jiného křesťanského vyznání či bez vyznání.

Sňatek má být uzavřen ve farním kostele jednoho ze snoubenců, tedy ve farnosti, kde alespoň jeden z nich fakticky žije, „chodí do kostela“ a účastní se života farnosti. Má-li svatba z vážného důvodu proběhnout jinde, musí to být na základě písemného dovolení vlastního faráře snoubenců.

Celé se to točí okolo toho, že církevní manželství má být „jen“ kamínkem mozaiky celého křesťanského života („jen“ je psáno v uvozovkách, neboť z katolického pohledu je manželství viděno jako něco obrovského, mezi pokřtěnými dokonce povýšeno na svátost).

Zájemci o církevní sňatek navštíví kněze nejméně šest měsíců před zamýšleným termínem svatby. Bude potřeba věc se snoubenci jednotlivě i společně prohovořit, osvětlit jak Církev chápe manželství (aby „nekupovali zajíce v pytli“) a zjistit, zda nebrání nějaká překážka kanonického práva. Případně se pak domluvit na konkrétní přípravě, která by měla začít nejméně pět měsíců před svatbou, aby se předešlo spěchu a nezdravému tlaku z blížícího se termínu. Na počátku přípravy budou snoubenci představeni farnosti při nedělní mši svaté.

Směrnice České biskupské konference pro přípravu na svátost manželství pro bezprostřední přípravu stanovuje minimálně šest lekcí. Tři až čtyři setkání probíhají s manželskými páry, další setkání s oddávajícím knězem. Samozřejmě však nejde jen o formální odchození nějakého kurzu. Příprava má snoubencům pomoci společně se zamyslet nad mnohými oblastmi manželského života v duchu křesťanské víry.

 

Modlitba za dobrou volbu manžela, manželky (Kancionál, č. 050 A):

Bože, nebeský Otče, Ty víš, jak se snažím najít své místo v životě. Jestliže mě voláš do manželství, prosím Tě: osvěť mě, abych rozvážně usuzoval(a) a správně se rozhodoval(a). Ať nehledím na krásu, na bohatství nebo na jiné hmotné výhody. Ať raději přihlížím k zdraví duše i těla, ale především, ať hledám oddanost Bohu a ušlechtilost srdce. Nedopusť, aby v mém budoucím manželství byla ohrožena moje víra a spása mých dětí. Bože, žehnej nám dvěma, i když se snad ještě neznáme. Přeješ-li si, abychom jednou byli svoji, veď nás už nyní po svých cestách.