Pohřeb

„Při pohřbu svých věřících slaví církev s důvěrou Kristovo velikonoční tajemství, aby ti, kteří byli přivtěleni křtem ke Kristu zemřelému i vzkříšenému, smrtí s ním vešli do života. Jejich duše má dosáhnout očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých. Proto církev přináší za zemřelé velikonoční eucharistickou Kristovu oběť a koná za ně prosebné modlitby. Chce zemřelým vyprosit duchovní pomoc, živým pak poskytnout útěchu naděje: vždyť všechny části mystického těla Kristova tvoří jedno společenství.“ (Pohřební obřady, Úvod, č. 1)

Dle křesťanské tradice patří pohřbívání zemřelých ke skutkům milosrdenství, je výrazem ústy k celému člověku, tedy k jeho tělu i duši. Podstatou křesťanského pohřbu je modlitba za zemřelého, nikoliv chvalořeč na zemřelého a poslech jeho oblíbených písní. Katolické kostely jsou především místa modlitby, nikoliv obřadní síně. Křesťanský obřad pohřbu má svá pevná pravidla. V kostele proto není možné pouštět světskou hudbu či pronášet proslovy, které se neshodují s křesťanským poselstvím.

Pohřeb v našich římskokatolických kostelích z logiky věci vyžaduje křest v Římskokatolické církvi. Pohřeb člověka pokřtěného v jiné křesťanské církvi je v odůvodněných případech možný, avšak pouze na základě dovolení biskupa.

Po pohřebních obřadech v kostele následuje uložení těla zemřelého do požehnaného hrobu. „Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce.“ (Kodex kanonického práva, Kán. 1176, § 3). Pohřbení do země je tou nejvhodnější formou, jak vyjádřit víru a naději ve vzkříšení těla (srov. Katechismus katolické církve, č. 2300).

„Pohřbíváním těl věrných zemřelých potvrzuje církev svou víru ve zmrtvýchvstání těla a chce tím zdůraznit vysokou důstojnost lidského těla jakožto integrální součásti osoby, jejíž dějiny tělo sdílí. Nemůže tedy připustit postoje a rituály, které obsahují pomýlené postoje ke smrti, již považují buď za definitivní zneplatnění osoby nebo za okamžik jejího splynutí s matkou přírodou či s vesmírem nebo za jednu etapu procesu reinkarnace anebo definitivní osvobození z «uvěznění» v těle.“ (Instrukce Kongregace pro nauku víry Ad resurgendum cum Christo, č. 3)

Je-li z legitimních důvodů neodporujících křesťanské víře zvoleno zpopelnění lidského těla, popel zesnulého se ukládá na hřbitově. Uchovávání popela na posvátném místě může přispět k umenšení rizika, že by zesnulí byli zbaveni modliteb a vzpomínek ze strany příbuzných a křesťanského společenství. Tímto způsobem se rovněž zabrání možnosti zapomnění a nedostatku úcty, k nimž může docházet především po odchodu první generace, jakož i provádění nevhodných a pověrečných praktik. Z uvedených důvodů je uchovávání popela doma v obydlí nepřípustné. Stejně tak není možné rozptylování popela do vzduchu, na zem nebo do vody nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Rovněž není dovoleno používání popela z kremace pro výrobu upomínkových předmětů. (Srov. tamtéž, č. 5-7)

Modlitba za zemřelé:

Všemohoucí věčný Bože, Ty jsi přemohl smrt a dal život světu; dej odpočinutí duši svého zemřelého služebníka …. (své zemřelé služebnice ….). Odpusť veškerou vinu, kterou spáchal(a) myšlením, slovy i skutky. Bože, prameni veškerého milosrdenství, smiluj se nad námi! Amen.