Pohřeb

„Při pohřbu svých věřících slaví církev s důvěrou Kristovo velikonoční tajemství, aby ti, kteří byli přivtěleni křtem ke Kristu zemřelému i vzkříšenému, smrtí s ním vešli do života. Jejich duše má dosáhnout očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých. Proto církev přináší za zemřelé velikonoční eucharistickou Kristovu oběť a koná za ně prosebné modlitby. Chce zemřelým vyprosit duchovní pomoc, živým pak poskytnout útěchu naděje: vždyť všechny části mystického těla Kristova tvoří jedno společenství.“ (Pohřební obřady, Úvod, č. 1)

Dle křesťanské tradice patří pohřbívání zemřelých ke skutkům milosrdenství, je výrazem ústy k celému člověku, tedy k jeho tělu i duši. Podstatou křesťanského pohřbu je modlitba za zemřelého, nikoliv chvalořeč na zemřelého a poslech jeho oblíbených písní. Katolické kostely jsou především místa modlitby, nikoliv obřadní síně. Křesťanský obřad pohřbu má svá pevná pravidla. V kostele proto není možné pouštět světskou hudbu či pronášet proslovy, které se neshodují s křesťanským poselstvím. Pohřeb v našich římskokatolických kostelích z logiky věci vyžaduje křest v Římskokatolické církvi. Pohřeb člověka pokřtěného v jiné křesťanské církvi je v odůvodněných případech možný, avšak s dovolením biskupa.

Modlitba za zemřelé:

Všemohoucí věčný Bože, Ty jsi přemohl smrt a dal život světu; dej odpočinutí duši svého zemřelého služebníka …. (své zemřelé služebnice ….). Odpusť veškerou vinu, kterou spáchal(a) myšlením, slovy i skutky. Bože, prameni veškerého milosrdenství, smiluj se nad námi! Amen.